Z okovù Rvaná Psýcha
Óóó, v rukou pevnì otìže,
svých chtìní chtìl bych mít.
A vše lidské, nízké, morální,
v sobì na prach rozemlít.
A vyblít ten jed,
tu nucenou stravu,
jenž dáví mne a zkrátka drží.
Abych neurval z okovu sama sebe:
bych zde pak setrval stìží.
To vyplenil bych miliardy hnid,
v podobì pohromy globální.
A odvšivil od lidstva navždy matku zem,
smrtonosným kolapsem.