Aneb Jatka Pana Radka
Zvonek zvoní jako divý.
To pošta zpestøí staøence chvíli.
I žene se k vrátkùm s obrovskou pílí.
To tìší se po ránu na dopis bílý.
Za kliku bere, otvírá vrátka.
Na prahu spatøí pošáka Radka.
Radku, Radeèku, co pro mì máte?
Že vy mi od dcerky psaníèko dáte?
Babièko milá, to víte, že dám - odvìtí vlídnì.
Do brašny sahá, dopis jí dává.
Dík za dík dá.
Tu však se Radeèek staøenky ptá:
babièko, malou prosbu na vás mám.
Chce se mi kakat, mohu jít k vám?
To víte, že mùžete, jen pojïte dál.
V budce však Radeèek
vyjmul nùž z brašny.
Strhnut tím plánem.
oboèí vraští.
Teï tiše se vkrádá do svìtnièky,
a vztekle bodá do babièky.
Krev si cáká na kachlièky,
na kamna i na košíèky.
Vykuchal ji jako svini.
Co s tím svinstvem teïka míní?
Ale coby.
Ukájí se rychle dlaní.
Musí pøeci stihnout ještì,
musí stihnout poštu ranní.
